Autorovy osobní vzpomínky, hlavně Rokycansko a Praha.
Psáno pro Strašický Pytlík.
Myslím, že po listopadu 1989 poznal Václava Havla každý. Před listopadem jej většina občanů neznala vůbec. Jen menšina ano. Absurdně mu Rudé právo dokonce otisklo v dobách největších honeb na Chartu 77 přání k narozeninám, ovšem pod anonymem Ferdinand Vaněk. Já měl to štěstí jej v určitých situacích poznat z blízka.
имбирь
Иван чай
Poprvé jsem jej viděl a slyšel živě na demonstraci na Letné 26.11.1989. Bylo to fascinující. Byl jsem s kamarády Karlem Štulem a Josefem Ulčem jedním ze ¾ milionu lidí, kteří tam tehdy stáli navzdory osobnímu varování, které jsem dostal, že tato demonstrace může být potlačena vojensky.
Nebyla.
Opravdu blízko jsem byl poprvé panu Prezidentovi dne 6.5.1990 na tribuně na náměstí v Rokycanech, kde se konečně po dlouhé době netvrdilo, že Rokycany osvobodila Rudá armáda a zmizel odtud Divíšek a na tribuně zcela bez omezení seděli před Václavem Havlem američtí veteráni. V té době už zcela oficiálně vycházely literární práce V. Havla a tak jsem si jich většinu koupil a přečetl. Bylo to velmi inspirativní, číst Moc bezmocných, Dopisy Olze či Dálkový výslech. Na těchto knihách bylo možné jasně poznat, o co jsme byli do té doby ochuzeni. O svobodné myšlení, o možnost jiného způsobu vládnutí, o další rozměr života, který byl do té doby nemyslitelný, o možnost volby jiného názoru, o demokracii.
Mnohokrát jsem byl od té doby v Praze v místnostech, kde vznikalo a pracovalo Občanské fórum, kde se i nadále vedly otevřené politické diskuse o všem možném, ve kterých si každý mohl říci co si myslel, že je nejlepší. Úplně jsem se ztotožnil s myšlenkami Občanského fóra, které Václav Havel formuloval a musím říci, že dodnes mě to nepustilo. Václav Havel nemusel politické „strany“ a neustále kreslil jako perspektivu budoucí společnosti občanskou společnost. Přestože byli s J. Dientbierem dobří kamarádi, nikdy nepřišel na sněmy Občanského hnutí, které Jiří vedl a které chtělo navázat na principy Občanského fóra a vlastně pokračovat v nepolitické politice, založit občanskou společnost, hledat konsenzus ve společnosti, být lidsky nad věcí, zejména politikou. Bohužel již velmi brzo po zahájení práce na zásadních změnách společnosti (nastoupil jsem jako první náhradník co ČNR v říjnu 1990 po Janu Bubeníkovi) se začalo OF štěpit na ty, kteří chtěli pracovat na změnách a na ty, kteří chtěli opět jen vládnout. Václav Havel to věděl a tak někdy v listopadu 1990 přišel do ČNR říci poslancům, co si myslí a jak si to představuje. Mám jeho projev nahraný na kazetě a bylo to poučné. Ještě víc poučné bylo k tomu sledovat V. Havla a při jeho projevu i jeho posluchače, kteří se ne všichni s ním ztotožňovali, třebaže byli zvoleni do tohoto orgánu za jedno OF. Bylo nám všem a myslím, že i V. Havlovi jasné, že se musí pokračovat po nastoupené cestě, jinak spadneme do maléru, ze kterého se už nikdy nevyhrabeme. Základy, na kterých jsme stavěli, byly komunistické a bylo nutné je zcela nahradit novými, které by měly jiného „ducha“. Nebylo to vůbec lehké a k tomu přišlo štěpení OF. Nicméně ustálo se to, byť pouhé dva roky. První polistopadové období bylo zkráceno na dva roky a ne vše se podařilo vyřešit.
Václavu Havlovi bylo jasné, že vznikají v OF dva proudy, ale přesto vydržel být nadstranickým. Na zakládající sněm OH, které podporoval, nepřišel a jen poslal dopis, který jsme všichni dostali. Jsem přesvědčen o tom, že kdyby na ten sněm osobně přišel, dopadly by volby v roce 1992 jinak a zřejmě by se jinak vyvíjel i další život v tehdejší ČSFR. Na druhou stranu chápu, že netoužil být vůdcem, kterého následují davy lidí jaksi „povinně“ a jeho myšlenky o občanské společnosti byly o tom, že si lidé musejí svoji cestu v životě zvolit sami a ne čekat, až jim ji někdo ukáže. Návyky na to, aby se v polovině cesty začalo ukazovat a vyčítat tomu, kdo tu cestu ukázal, že už nemáme blahobyt bez práce, že je cesta prašná a my bychom chtěli asfaltku, že všechno nejde tak, jak jsme si představovali.
I v pozdějších létech bylo umožněno mnoha lidem se s Václavem Havlem potkávat a poslouchat jeho myšlenky. Jeho schopnost říkat lidem neanonymně a do očí své názory byla příkladná a bohužel mnoho lidí to dnes nedělá. Každému kdo jen trochu chápe význam slov musel uvíznout v paměti jeho první novoroční projev 1.1.1990: „Naše země nevzkvétá ...“. Prohlásit toto před lidmi zvyklými na husákovské lži v době, kdy se to mohlo klidně kdykoli otočit a nikdo si nebyl jist, jak se k situaci ještě postaví armáda, dosud funkční StB a Veřejná bezpečnost, byl opravdu jedinečný počin. Mě osobně zbavil strachu z čehokoli dalšího. Nebo jeho projev v Rudolfinu v roce 1996, kdy do očí řekl V. Klausovi a jeho ODS, že způsobují „blbou náladu“ byl pro mnoho lidí mrazivou lázní. Nicméně zapůsobil a ODS se rozpadla. Václav Havel neměl, přes svoje velké pracovní vytížení, problém s tím přijet kamkoli a lidem opakovat již mnohokrát vyřčené řeči.
Pamatuji a mám uchované fotky z jeho návštěvy Rokycan 5.4.1996. Pozvalo jej sice město, nicméně za jistého vlivu rokycanského OH. Tehdy jsem mu byl úplně nejblíž, kdy jsem mohl být. Potkali jsme se jen sami dva na záchodě v Sokolovně, před jeho vystoupením před veřejností. Popřáli jsme si hodně štěstí. Já jsem měl ještě to štěstí, že jsem celkem 3x dostal pozvánku na Hrad dne 28.10. Sešlost, kterou na Hrad zval, byla fascinující a bylo možné tam potkat lidi z kultury a z politiky, kterých si člověk musí vážit a obdivovat je. Velmi si těch pozvánek vážím. Bylo to v době, kdy už je mě nikdo posílat nemusel. Děkuji Václavu Havlovi za skvělou poslední třetinu mého života. Chci věřit, že se jednou stane to, v co bývalý prezident věřil. Bude to fajn.