„Nejsme jako oni“ aneb „napracovaná revoluce“

Vzpomínky na 17. listopad 1989, napsané do ankety týdeníku Sedmička (Královéhradecko).

     Vlastní pátek 17. listopadu 1989 mi v paměti nijak neutkvěl. Ve víkendových zprávách Československá televize nadprůměrně mlžila kolem studentského průvodu, takže jsem chtěl slyšet ze zahraničního rozhlasu více. A slyšel jsem o zmlácených účastnících průvodu, stávce studentů, stávce herců a nakonec o založení Občanského fóra v Praze.
     Pracoval jsem tehdy v královéhradeckém Orgatexu jako programátor-analytik. V pondělí odjížděla část kolegyň a kolegů na školení a tak jsme si dohodli telefonické relace do Krkonoš (tehdy jsme si mohli o mobilních telefonech nechat zdát). V úterý jsme v podniku založili stávkový výbor, stal jsem se jeho mluvčím. To mj. znamenalo spojení se stávkovým výborem hradeckých vysokoškoláků, pro které jsme uspořádali peněžní sbírku a které jsme pozvali na pátek do Orgatexu – na dobu, kdy se vrátí ostatní ze školení. A také spolupráci se vznikajícím OF ve stávkujícím divadle (tehdy ještě DVÚ).
     Na týden od 20. – 27. 11. 1989 mám několik výrazných vzpomínek na vývoj situace. Nejprve jsme si říkali „je to dobré, hnulo se to, ale ještě to ONI mohou zastavit“ a proto jsem si třeba první prohlášení OF z České televize nahrál na stařičký kazetový magnetofon od Sinclairu, pro případ, že by se ho nepodařilo vydat tiskem. Pak začal rozhlas vysílat několik let nevysílané hity Waldemara Matušky. A televize ukázala – ještě s tendenčním komentářem – ty spousty lidí na Václavském náměstí. Dubčeka a Kubišovou na tribuně. To už to vypadalo „že je velká šance na změnu režimu“, zvláště pak, když televize ukázala příchod dělníků z ČKD Praha na ten Václavák a také vystoupení Miroslava Štěpána v tomtéž ČKD, kde ho zaměstnanci, většinou dělníci vypískali za skandování „nejsme malé děti“. A definitivně byla možnost změny režimu jasná poté, co všichni mohli v televizi vidět plnou Letenskou pláň. Já jsem to pak měl ještě proložené povinnostmi při víkendového Mistrovství ČSR ve sportovní gymnastice, pomocí rodičům s domkem, kam se přestěhovali, s několika účastmi na hradeckém shromáždění na Velkém náměstí, kde mluvil – snad mne paměť neklame – Josef Vágner a třeba Oldřich Kužílek a se zapojením do ekonomické komise hradeckého OF. Také si ovšem pamatuji, že vůbec nebylo jasné, jak se zachovají represivní složky režimu. Proto mi jsou spíše k smíchu ti, kteří jsou „po válce generály“ a diví se, že OF hned nezakázalo KSČ. Ale pamatuji si třeba také to, že ve stávce byla na hradeckých vysokých školách pouze zhruba polovina studentek a studentů, ta druhá polovina „pro jistotu“ odjela domů. A ještě si pamatuji, že pro změnu režimu se angažovali i někteří komunisté a naopak mnozí bezpartijní (jak se tehdy říkalo) byli „velmi opatrní“ a radili počkat a neangažovat se.
     V pondělí 27. 11. 1989 pak došlo k definitivní porážce starého režimu – k úspěšné generální stávce. Z výpočetního střediska Orgatexu se dvouhodinové stávky zúčastnili prakticky všichni, z ostatních zaměstnanců podniku zřetelná většina, ne však všichni. Vzhledem k tomu, že se stávkový výbor řídil jedním z nejčastěji citovaných hesel té doby „NEJSME JAKO ONI“, tak samozřejmě k účasti nikoho nenutil a účast (na rozdíl od účasti na režimních akcích) všichni napracovali. Ještě než se té době začalo říkat sametová revoluce, pro sebe jsem ji měl pojmenovanou jako NAPRACOVANOU REVOLUCI. S improvizovanými transparenty (posloužily násady od košťat a lepenka z krabic od tabelačního papíru) odešla více než stovka lidí na zcela zaplněné Velké náměstí. Tedy vlastně jsme se na něj ani nevešli a skončili jsme vedle chrámu sv. Ducha. A protože stejně úspěšná byla generální stávka v celé republice, všichni váhající přestali režim podporovat, cesta k oficiální politické změně se otevřela a iniciativa už zůstala Občanskému fóru. V Praze i v Hradci Králové. Do konce roku se pak stalo vše podstatné – na druhý pokus nová vláda, odstranění vedoucí úlohy KSČ z Ústavy, Havel a Dubček nejvyššími ústavními činiteli, stejně jako noví předsedové městského, okresního a krajského národního výboru v Hradci Králové. Do konce týdne po generální stávce dosáhl náš stávkový výbor toho, že KSČ přestala působit v podniku.
     Po dvaceti letech jsem rád, že jsem u toho mohl být a trošičku té změně pomoci – nejen (i když také) zvoněním klíči na náměstí. Po celou dobu normalizace jsem si říkal, „stačí, aby odešli Sověti a všechno ostatní už sami zvládneme“. Nezvládli jsme všechno, ale rozhodně bych se před Listopad 1989 nechtěl už nikdy vrátit. A v mnoha oblastech jsem osobně dosáhl mnohem více, než v co jsem krátce po 17. listopadu 1989 doufal. Snad bych ještě podotkl, že jsem stále názoru, že změna režimu u nás proběhla docela civilizovaně a obešla se bez výrazných křivd, které by poznamenaly budoucí vývoj. Ovšem, pravda, až po Maďarsku, Polsku i NDR. Smutné ovšem je, že česká politická třída za tu dobu opět do značné míry zdiskreditovala pojmy politik a politika, a že opět hodně lidí uvažuje v kategoriích „my a ONI“.

Pavel Rytíř, ročník 1949, informatik a předseda SOS