Několik vět o houbařském plebsu

Zásadní politologická studie, která hledí jinam než na komunální volby nebo na stav vody v Ploučnici.

     Ač nikým nepasován, považuji se zcela přirozeně již od dětství za výkvět houbařské aristokracie. Chodím po tradičních místech, tzv. tutovejch flekách, zděděných po prapředcích, a krom toho vyhledávám pro další pokolení místa nová.

     Ne tak houbařský plebs. S nechutí a pohrdání odvracím zrak od jejich narvaných košů, neb vím, že jde jen o náhodu a na ubožáčky se usmálo štěstí ve stylu první vyhrání z kapsy vyhání. Obří hřiby ne náhodou umístěné navrchu měly zůstat v lese, tak se jimi doma pochlubte, rozpadnou se vám v ruce a…červi se rozlezou…..Špatně začištěné nožky, pokud vůbec, jsou jen další smutnou indicií. (Ne, s těmito lidmi o barevných odlišnostech březových a osikových křemenáčů nemá smysl hovořit.)

     Napsal jsem košů? Chyba! Opravdový plebs využívá všelikých tašek, smutný výjev z dětství, kdy jsem zahlédl jakousi bytost s igelitkou Ovoce- zelenina Terezín je strašlivým mementem. Specifickou skupinu tvoří pak chataři a chalupáři, namnoze využívající drátěných košů, madla omotaná, jak nechutné! bužírkou, jejichž původ lze vystopovat v socialistických samoobsluhách. Celkový rozpad morálních hodnot a povšechnou dekadenci pak jen dotváří volně ložený příborový nůž.

     I plebs má však mezi sebou opravdovou spodinu, ba co dím, lůzu. To jsou ti, jež stiženi „blikancem“ kopou do hub, které nazývají prašivkami. /často jde o skvostné bedly/. Jim vystavuji červenou kartu, podobně jako ji dostává ve fotbalové paralele Super Tomík /ha ha ha/ Řepka, jemný intelektuál, vzor mládeže a Mirek Dušín české kopané.

     Pravda, přepadnou mě i slabší chvilky , kdy si říkám, zda nejsem příliš komisní, ba pyšný. Tu však vzpomenu děda, který i v době, kdy byla naše mykologická vlast zkrápěna tuzemskými i vzájemně –hospodářskými kyselými dešti, nosil z lesa lišky, tu vzpomenu Mirka L., číšníka v R., který za hluboké srpnové noci vykřikoval dejte mi 3 sirky a škrtátko a do hodiny vám přinesu koš hřibů, a říkám si ne, nejsem.