Je vždy cesta k ekonomickému růstu trnitá ?

O kontrastu "starých" a "nových" metod.



     Již v ranném školním věku nám kantoři vštěpovali do hlavy , že ekonomický růst podniku, regionu nebo celé země je vždy podložen nesmírnou pílí a talentem mnoha pracovitých a zapálených lidí. Úspěch se většinou dostaví až po letech hubených, kdy si budoucí podnikatelské a společenské špičky, tak říkajíc, sáhli na dno. Museli nejdříve velmi tvrdě pracovat, většinou ve velice skromných podmínkách, než se dostavil hmatatelný úspěch. Jednalo se téměř vždy o dlouhodobý proces a ne všichni měli dostatek času si potom svého úspěchu náležitě užít.
     Nová doba ovšem přináší, jak se zdá, i nové metody, jak se dobrat k úspěchu, a to podstatně rychleji a snadněji. Stačí přece odsoudit několik zdravotníků k smrti, pak je „milostivě“ propustit a už se kutálí dolárky a eura do země. Velice chudé zemi stačí pak slíbit, že tedy nebude vyrábět jaderné zbraně a penízky začnou proudit v nebývalém množství. Abych zůstal u domácích příkladů, tak tedy u nás stačí „jen“ odmítnout výstavbu radaru, pohrozit lidu, že se přestane vykonávat soudcovské řemeslo nebo se omezí zdravotní péče a už se kutálí korunky aby pomohly změnit názor. A příklad bohužel zřejmě ne poslední, stačí vyměnit šéfa skupiny připravující sportovní podnik a penízky se opět začnou kutálet tím správným směrem.
     Možná by se do budoucna měly poopravit a doplnit osnovy školní výuky ekonomických předmětů. Mezi výrazy, podmiňující ekonomický úspěch, v praxi vyzkoušený, jako je píle, talent, vytrvalost, pracovitost, bude nutno zařadit i slovíčko vyčůranost.

František Mojžíš