Otevřená společnost a její přátelé

Volně navazuje na článek "Otevřená společnost a její nepřátelé".

   V minulém příspěvku (Otevřená společnost a její nepřátelé, 14. 8. 2006) jsem se pokusil označit současné hlavní nepřátele svobodné a otevřené společnosti – terorismus a také organizovaný zločin, potenciálně prorůstající do státní správy. Dnes, v den výročí teroristického útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku, se pokusme otázku obrátit do pozitivní polohy – kdo jsou přátelé otevřené společnosti? Zde není tak snadné identifikovat instituce, které by jednoznačně budování otevřené společnosti prosazovaly. Jistě, tento cíl má přímo v názvu Strana pro otevřenou společnost, ovšem její vliv je prozatím patrný spíše na komunální a regionální úrovni. Další vlaštovkou v českých poměrech je senátní Klub otevřené demokracie, i když by se dalo diskutovat, jestli činy jednotlivých členů nejsou občas v rozporu se jménem klubu. Na mezinárodní scéně je těžko přehlédnutelným představitelem George Soros, finančník a filantrop. Na jednu stranu je to „finanční žralok“, který vydělal miliardy dolarů na měnových spekulacích a přivodil pád britské libry, na druhou stranu pumpuje dlouhá léta své peníze do projektů podporujících vytváření otevřené společnosti po celém světě, zejména v bývalých komunistických zemích.
   Raději, než se snažit dílčím způsobem vyjmenovávat zastánce otevřené společnosti (ať už jednotlivce, nebo instituce), pokusme se charakterizovat způsob chování, způsob života, který je s principy otevřené společnosti slučitelný a který si jednotlivci i instituce mohou osvojit. Vynikající inspirací k těmto úvahám je typologie kultur, které jsou vůči ekonomickému rozvoji společnosti buď příznivé („otevřené“) nebo rezistentní („uzavřené“), jak ji vytvořil argentinský publicista a vysokoškolský profesor Mariano Grondona. Tuto typologii ve zkrácené podobě přejímám z článku antropologa Ivo Budila „Teorie závislosti, kulturní determinismus a prosperita“, který byl publikován ve sborníku „Ve stínu modernity. Perspektivy a problémy rozvoje“ (Waisová, Š. a kol., 2005, Vydavatelství Aleš Čeněk, Plzeň, str. 33 – 49).
   Podle Grondony v otevřených kulturách náboženství vysvětlují a ospravedlňují úspěch, v uzavřených kulturách zdůvodňují utrpení. V otevřených kulturách je bohatství přijímáno jako produkt lidské iniciativy a úsilí, v uzavřených kulturách je třeba o získání (a přerozdělení) bohatství bojovat. Soutěživost a konkurence je v otevřených kulturách pokládána za pozitivní hodnotu, v uzavřených kulturách za hrozbu pro stabilitu, plodící navíc závist a zášť. Otevřená kultura podporuje spoření a investice ve prospěch budoucích generací, uzavřená kultura preferuje přerozdělení a spotřebu ve prospěch příslušníků současné generace. Práce je považována v otevřené kultuře za morální povinnost a hlavní způsob seberealizace a uspokojení, v uzavřené kultuře za přítěž a nutné zlo.
   Odlišný názor je v otevřené kultuře vnímán jako zdroj inovace a prostředek hledání pravdy, v uzavřené kultuře je to přestupek ohrožující řád. Vzdělání v otevřené kultuře podporuje zvídavost a tvořivost, v uzavřené kultuře podporuje zakonzervování daného stavu. Příslušníci otevřené kultury se orientují na budoucnost, jež je chápána jako něco ovlivnitelného, představitelé uzavřené kultury se zaměřují na minulost a podléhají fatalismu. V otevřené kultuře je svět scénou pro aktivitu a úspěch, v uzavřené kultuře je realita ovládána silami, které jsou mimo lidskou kontrolu. V otevřené kultuře představuje život to, co jedinec dělá, v uzavřené kultuře to, co se mu přihodilo. V otevřené kultuře převládá optimismus, v uzavřené kultuře pesimismus.
   Kultura zásadním způsobem utváří podobu společnosti a proto můžeme ve výše zmíněné pasáži zaměnit slovo „kultura“ za slovo „společnost“ a máme celkem slušnou charakteristiku způsobu myšlení a života v otevřené (resp. uzavřené) společnosti.
   Rád bych upozornil především na silnou orientaci ve prospěch budoucích generací. Ten se objevuje dvakrát. Za prvé je to spoření a investice do budoucna namísto bezprostřední spotřeby. Tento přístup je totožný se základním principem udržitelného rozvoje a proto otevřená kultura (společnost) je slučitelná s dlouhodobě udržitelným způsobem života. Taková společnost bude také v dlouhodobém horizontu ekonomicky úspěšná a prosperující. To potvrzuje i reálný život. Těžko bychom nalezli uzavřenou společnost, která je bohatá. Severní Korea je vyhroceným příkladem toho, jak uzavřená společnost jde ruku v ruce s bídou a utrpením. V našem středoevropském prostoru byl učebnicovým příkladem rozdílný vývoj „východního“ Německa (NDR) a „západního“ Německa (SRN) ve druhé polovině minulého století.
   Za druhé je budoucnost v otevřené kultuře (resp. společnosti) vnímána jako něco ovlivnitelného. A to je pro nás klíčové. Budoucnost je ovlivnitelná a má proto smysl konstruktivně a aktivně usilovat o změnu k lepšímu, i když se vyhlídky zdají být sebevíce chmurné. Americký vědec Roy Amara už v roce 1981 tuto myšlenku formuloval podle mého názoru stručně a výstižně, tedy dokonale:
1. Budoucnost se nedá předvídat, ale
2. budoucnost není předurčená (predeterminovaná) a proto platí, že
3. budoucnost je ovlivnitelná, třeba nepatrně, našimi individuálními volbami.
   A to považuji z výše zmíněného za vůbec nejpodstatnější, co bychom měli mít neustále na paměti a co bychom si nikdy neměli nechat vzít: přesvědčení a naději, že budoucnost, jakkoliv se v našich individuálních životech i ve společnosti může jevit temně, je ovlivnitelná našimi individuálními volbami. V otevřené společnosti se tedy stáváme spolutvůrci životního příběhu i jeho vyústění na této zemi.
V Olomouci, 11. září 2006
Pavel Nováček