40. výročí srpna 1968 proběhlo ve znaku monotematického vzpomínání hlavně na přepad republiky vojsky Varšavské smlouvy. V Plzni jsme mohli na výstavce v parku sledovat začátek okupace den po dni – tanky, lidé s holýma rukama proti nim.
Dění roku 1968 bylo vyvrcholením demokratizačních procesů probíhajících nejprve v kultuře (vzpomeňme například vynikající díla filmařů Formana, Jasného, knihy Hrabala, Kundery, časopisy jako Literární Listy), pak v politice (zrušení cenzury, veřejně probíhající dialog s občany). Později se začala rodit občanská společnost se svými spolky, stranami. V celém procesu již vládnoucí jediná strana, KSČ, neměla vedoucí úlohu a tak logicky musela přijít „bratrská pomoc“ z východního bloku, kdy Rusové nemohli připustit trhliny byť jen ve větším podílu občanů na správě své země.
Komunisté v následující normalizaci propagovali „Poučení z krizového vývoje“ a tvrdě trestali každého, kdo měl jiný názor. Loajální občany odměňovali konzumní „kuličkou“, kterou si každý mohl valit s sebou. Starost o věci veřejné byla povolena jen v rámci Národní fronty, volby byly formální bez možnosti výběru. Jaké poučení bychom si však mohli vzít z Jara my v demokratickém státě? Že zastrašování a konzumní požitky mohou otupit i sebelepší demokraty a že autoritativní zřízení může hrozit i v demokracii, pokud občané rezignují na účast ve veřejném dění. Možná proto jsme se málo dozvěděli o příčinách srpna, protože mnohým politikům nynější pasivita občanů vyhovuje.